(De)motivovaná básnířka

15. march 2017 at 21:18 | *Weird_Ufo* |  Život knihomolky
Vzpomínám si, že jsem byla v kvartě. Měla jsem klasickou puberťáckou depku, navíc jsem neměla moc kamarádů a celkově jsem byla divná (to poslední platí pořád). Psala jsem básničky. Myslela jsem si, že to umím a taky mě to dost bavilo, takže jsem většinu hodin zeměpisu věnovala tvoření. Pamatuju si, že jsem se snažila pokaždé vměstnat co nejvíce básniček na jeden papír a obvykle jsem měla po kapsách poschovávané, z obou stran popsané A5ky. Vybavuje se mi úplně přesně, jak se dva mí spolužáci "zmocnili" jednoho takového papíru a na celou chodbu četli mé výtvory. Shazovali je. V tu chvíli jsem měla pocit, že psaní básní je trapné.
Teď jsem sice o pár let starší a to, že píšu, o mně ví téměř každý můj známý. Už se tím netajím. Myslela jsem si, že se za to ani nestydím - vždyť pro ano? -, ale dnes jsem zjistila, že "instinkt"svůj koníček tajit ve mně pořád zůstal.
Byla jsem zkoušená z fyziky a ač jsme ve třeťáku na střední, někteří učitelé si neustále přejí, abychom si vedli poctivé zápisky a měli úhledný sešit. Ne, opravdu to nedělám. K tabuli jsem si teda vzala alespoň to torzo zápisků ve svém sešitku na všechno. Naší fyzikářce se to moc (čtěte "vůbec") nezamlouvalo, ale rozhodně to bylo lepší než nic. Už jsem myslela, že z toho vyjdu jen jako líná rebelka, ale to mě nenapadlo, že milá paní profesorka můj všesešitek otevře na stránce s básničkou. Jmenovala se "Emoční vzlyk" a profesorka neváhala a nahlas tento název přečetla. V tu chvíli jsem zrudla jako rajče (nebo mé čerstvě obarené vlasy) a vyrvala jí všesešitek z ruky. Moje spolužáky to pobavilo a já se chtěla propadnout do země. Kdosi i utrousil nějakou poznámku a mně se vážně chtělo brečet. Jako by psaní bylo špatné. Jako bych se sama za sebe měla stydět. Jako bych byla hloupá a špatná.
Chápu, že se mé básně nemusí líbit všem, to ani nejde. Vím, že nepíšu dokonale, ani nadprůměrně. Ale psaní mě baví. Našla jsem se v tom a to je podle mě důležitější, než na jaké úrovni píšu.
Dneska jsem sama sebe zklamala. Myslela jsem si, že už vím, že na názoru ostatních téměř nezáleží. Že můj názor je pro mě ten nejdůležitější a že koukat se, co řeknou lidi, je úplná hloupost.
Možná jsem divná, protože píšu poezii. A co hůř - já ji i čtu! Jsem divná, protože nosím pruhované podkolenky a ulítlé náušnice. Jsem divná, protože si radši čtu, než abych šla někam pařit (i když i to druhé je občas potřeba).
Jsem divná, ale jsem šťastná.

A ještě se dnes musím pochlubit - dostala jsem Březový lístek prvního stupně! Mám takovou radost! Nečekala jsem, že by si někdy někdo myslel, že si to zasloužím.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement