March 2017

Nezneguješ

18. march 2017 at 18:18 | *Weird_Ufo* |  Básničky

(De)motivovaná básnířka

15. march 2017 at 21:18 | *Weird_Ufo* |  Život knihomolky
Vzpomínám si, že jsem byla v kvartě. Měla jsem klasickou puberťáckou depku, navíc jsem neměla moc kamarádů a celkově jsem byla divná (to poslední platí pořád). Psala jsem básničky. Myslela jsem si, že to umím a taky mě to dost bavilo, takže jsem většinu hodin zeměpisu věnovala tvoření. Pamatuju si, že jsem se snažila pokaždé vměstnat co nejvíce básniček na jeden papír a obvykle jsem měla po kapsách poschovávané, z obou stran popsané A5ky. Vybavuje se mi úplně přesně, jak se dva mí spolužáci "zmocnili" jednoho takového papíru a na celou chodbu četli mé výtvory. Shazovali je. V tu chvíli jsem měla pocit, že psaní básní je trapné.
Teď jsem sice o pár let starší a to, že píšu, o mně ví téměř každý můj známý. Už se tím netajím. Myslela jsem si, že se za to ani nestydím - vždyť pro ano? -, ale dnes jsem zjistila, že "instinkt"svůj koníček tajit ve mně pořád zůstal.
Byla jsem zkoušená z fyziky a ač jsme ve třeťáku na střední, někteří učitelé si neustále přejí, abychom si vedli poctivé zápisky a měli úhledný sešit. Ne, opravdu to nedělám. K tabuli jsem si teda vzala alespoň to torzo zápisků ve svém sešitku na všechno. Naší fyzikářce se to moc (čtěte "vůbec") nezamlouvalo, ale rozhodně to bylo lepší než nic. Už jsem myslela, že z toho vyjdu jen jako líná rebelka, ale to mě nenapadlo, že milá paní profesorka můj všesešitek otevře na stránce s básničkou. Jmenovala se "Emoční vzlyk" a profesorka neváhala a nahlas tento název přečetla. V tu chvíli jsem zrudla jako rajče (nebo mé čerstvě obarené vlasy) a vyrvala jí všesešitek z ruky. Moje spolužáky to pobavilo a já se chtěla propadnout do země. Kdosi i utrousil nějakou poznámku a mně se vážně chtělo brečet. Jako by psaní bylo špatné. Jako bych se sama za sebe měla stydět. Jako bych byla hloupá a špatná.
Chápu, že se mé básně nemusí líbit všem, to ani nejde. Vím, že nepíšu dokonale, ani nadprůměrně. Ale psaní mě baví. Našla jsem se v tom a to je podle mě důležitější, než na jaké úrovni píšu.
Dneska jsem sama sebe zklamala. Myslela jsem si, že už vím, že na názoru ostatních téměř nezáleží. Že můj názor je pro mě ten nejdůležitější a že koukat se, co řeknou lidi, je úplná hloupost.
Možná jsem divná, protože píšu poezii. A co hůř - já ji i čtu! Jsem divná, protože nosím pruhované podkolenky a ulítlé náušnice. Jsem divná, protože si radši čtu, než abych šla někam pařit (i když i to druhé je občas potřeba).
Jsem divná, ale jsem šťastná.

A ještě se dnes musím pochlubit - dostala jsem Březový lístek prvního stupně! Mám takovou radost! Nečekala jsem, že by si někdy někdo myslel, že si to zasloužím.

On/off

15. march 2017 at 20:25 | *Weird_Ufo* |  Básničky
O tom, jak postupně vypínám. A taky o tom, jak moc už potřebuju, aby sluníčko hřálo.


Things are going to change...

11. march 2017 at 21:53 | *Weird_Ufo* |  Život knihomolky
Dělám něco špatnýho. Jsem si jistá, že toho budu litovat. Hodně. Do háje, nejradši bych si nafackovala už teď. A bojím se, že dělám přesně to, co chci. Chápete? Víte, že to není dobrý, ale i tak to děláte jen proto, že jste to tak moc potřebovali. Nic neřešit, předstírat, že nemáte žádné závazky, užívat si tu chvilkovou svobodu...
Nechápu, jak můžu myslet na svobodu, když mám teď všechno, co jsem před půl rokem chtěla. Ne, vážně nevím, co přesně chci. Jenže tohle to rozhodně není. Můžete si myslet, že jsem bezcitná mrcha, ale já se vážně nudím. Nebaví mě mluvit o počtu napsaných znaků v práci, o počasí, o tom, co měl ten druhý na oběd... Zatímco mluvit o dobrých knížkách? Neustále zlehka flirtovat? Posílat si úžasné písničky? Dostávat lehce nevhodné návrhy? Jo, to mě baví.
Chápu, že tohle není na dlouho. A už vůbec ne napořád. Že se zase skoro-zamiluju a že se budu cítit jak děvka. Asi i oprávněně. Přijde špatné to svému příteli udělat, ale já prostě asi musím. Zase se dusím. Zase musím s někým trávit čas. Musím odepisovat na zprávy. Musím předstírat, že jsem s ním šťastná...
Ani nevím, proč vám to tu píšu. Možná mám potřebu se obhájit sama před sebou. Vlastně jsem strašně zbabělá. Bojím se, co tomu řeknou lidi. Jak bude probíhat festival, na který oba jezdíme jako pořadatelé. Co si o mně pomyslí ten druhý, když mu na to zase kývnu...
Zmítám se mezi stavem "chci někoho, kdo mě bude milovat do konce života" a stavem, "chci sex na jednu noc a žádné závazky".
Ta holka, kterou jsem byla před sedmi měsíci, se vůbec nepodobá té, kterou jsem teď. Tahle je nezodpovědná, míň se bojí, je unavená a chce něco udělat se svým životem. A uvědomuje si, že nenávidí stereotypy - vždyť s jedním ukázkovým stereotypem strávila víc než šest měsíců.
Zítra to chci ukončit. Nesnáším komunikaci přes sociální sítě, i tak jsem mu to napsala a on souhlasí, že to chce vyřešit osobně, ne přes fb. Vážně mu nechci ublížit, ani to není kvůli někomu jinému, ten "jiný" to jen troch urychlil. Nesnáším se za to, že mu asi ublížím. Vím, že ho to časem přejde a že je to tak lepší, aspoň se nebudeme trápit.
Jo, už s tím přestanu...

***

Máte taky občas chuť někoho zfackovat?
Představte si, že musíte předělávat účetnictví za poslední dva měsíce, protože se na to někdo vykašlal a jestli to nebude v pořádku, vaše třídní firmička se zruší a zruinuje to váš rozpočet na maturitní ples. Jo a mimochodem, ještě si představte, že se sami nabídnete, že to předěláte, takže získáte úžasné plány na následujících několik dnů.
Navíc celé dny píšete čtenářský deník, předěláváte seminární práci, aby vyhovovala pravidlům SOČ, připravujete večerní hru pro děcka (a tak je už za měsíc, ani ne, nestíháme). Uf! Už nemůžu. Mám nedostatek kafe i spánku a navíc mám pocit, že jsem děsně přibrala. Ať už je to za mnou!

Dneska žádná básnička. Snad zítra. Snad jindy. Snad začnu být na blogu aktivnější.

Mějte se
*Weird_Ufo*