February 2017

Zmateně depresivní tanečnice

9. february 2017 at 21:22 | *Weird_Ufo* |  Život knihomolky
Někdy se bojím, že se to celý vrací zpátky. Sedím na posteli a tupě zírám na šufle, ve kterým je ON. Koukám na svoje zápěstí. Už tam téměř nic nenajdu, ale ten pocit snad nezapomenu nikdy.
Sama sebe děsím. Myslela jsem, že to už dávno skončilo. Že sebelítost a sebenenávist zůstaly u té čtrnáctileté, osamělé puberťačky. A taky že to, co se stalo asi před rokem a čtvrt se už nikdy nebude opakovat...
A tak dál zírám na to šufle a představuju si, jak bolest dokáže přehlušit všechny ty sračky uvnitř mě...

Sebepoškozování. Je to hnus. A dělá to tolik lidí. A já jsem to dělala taky.
Nejsem zrovna citově stabilní, zrovna dneska jsem měla na krajíčku asi šestkrát. Ne, že bych to počítala. Už víc než rok jsem to neudělala. Bez ohledu na to, že jsem byla sama a že jsem dost věcí nezvládala. Teď bych měla být teoreticky šťastná - už přes pět měsíců mám přítele, který mě nechce jen kvůli sexu. Dělám věci, co mě baví. Občas se cítím i úspěšná. Začínám se rozhodovat, co bych chtěla v budoucnu dělat... Ale depky na mě chodí pořád. Poslední dobou čím dál tím víc. Občas jsem úplně v pohodě - směju se, jsem i šťastná, chodím mezi lidi. Jenže jindy se prostě cítím jako vyždímaný hadr. Nemám motivaci cokoli dělat, jsem podrážděná a smutná.
Ve škole to teď není zrovna nejlepší. Nejenže vypouštím předměty, kterým se nebudu v budoucnu věnovat, ale vypouštím i ty, které mám ráda. Ne, že bych dostávala nějaké extra špatné známky (dobře, ta pětka z fyziky a čtyřka z biologie jsou hrozný dost). Jen nedávám pozor ani v dějepisu, ze kterého budu maturovat. Matiku vypouštím úplně, i když je to můj další maturitní předmět. Teď vážně - koho by bavily řezy jehlanem? Mě ne.

I přes všechno to negativní, čeho se nijak neumím zbavit, začínám nacházet věci, které mě drží při životě.

Poslední dobou - víc než kdy jindy - zbožňuju tanec. Netančím sice dokonale, ale tanec je něco, v čem se můžu zlepšovat, aniž bych se cítila úplně neschopně. Máloco mi tak zlepší náladu jako pěkné improvizované tango.
Tam, kde tančím, se nedělá nic jako choreografie. Tančí se sice společenské tance, ale nikdo odtud nemá ambice být profesionálním tanečníkem. A i já, se svou vzorovou barokní postavou, dělám zvedačky! Sice žádné moc složité, ale i ty základní jsou pro mě velký krok. Už jen to, že někomu důvěřuji natolik, abych se od něj nechala zvednout do vzduchu nebo padala hlavou dolů. Vážně miluju tanec. A miluju lidi. I když je občas nesnáším. No, chápete, že jo? :D

Asi to dneska nedávalo moc smysl. Moc věcí mi teď smysl nedává.
Nakonec tu máte ještě jednu vytančenou básničku :)

Dva taneční krůčky
do Tvého náručí
srdce tančí rychlý valčík.
Na tři doby
mě okouzlíš.

Pak v rozverném jivu
získám nachovou barvu,
když mé sukně rozvíříš.

Pomalou rumbou mě svádíš...
Ruku na lopatku, ne níž,
ty nezdvořáku!

Sladkým waltzem mě ukolíbáš,
jen chvilka nepozornosti
a Ty mě pod ucho líbáš.
Rozněžnělá Tvou blízkostí
Ti to možná i odpustím
Protentokrát.

Přijde vášnivé tango,
všechno následuje v rychlém sledu
dob, kroků
a pronikavých pohledů.
A pak...
I něčeho víc.

Už vím, co znamená
naše láska vytančená.
Tak pevná a věčná...
Dokud nepřijde mazurka.

Btw. Četli jste knížku Bez jablka? Dnes jsem si ji pořídila a musím se držet, abych ji nezhltla za dnešní večer. Vážně doporučuju.

Vaše
*Weird_Ufo*

Júú, žiju!

8. february 2017 at 21:37 | *Weird_Ufo* |  Život knihomolky
Kaju se. Opravdu se kaju ze všech sil. A hlásím, že mě nezadusil obří plyšový medvídek, ani mě neunesli Marťani. A taky jsem na vás nezapomněla (ač tuším, že vy na mě ano).
Pořád tu sedím za obrazovkou - stejně zrzavá a divná, nemusíte se ničeho bát. Nebo radši jo.